Hovno

Promiňte mi za ten vulgární výraz už v nadpisu, ale je to název skvělé básně od Jaroslava Vrchlického. A zároveň oslava založení nové rubriky v mém světě a to jest rubrika Umění. Mnozí tu báseň jistě znají, ale já jsem se o ní dověděl až dnes. A tu již je:

Jaroslav Vrchlický - Hovno

Na mém stole odnedávna leží nový zvláštní kus.
Je to věrně padělaný, lesklý lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, zaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as?
Či mu kmet, na lůžku trýzněn, znenadání život dal?
Či byl otcem jeho mladík, když za dívkou pospíchal?
Škoda, že ni kousek novin u hovna tu neležel -
znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí. Svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho mistr jeho zanechal.
Oč dál moje touha sahá - dál se úvah tísní sbor,
vím, že hovnem povrhuji, vím, že psancem je ten tvor.
A přece každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát:
Co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát!
A mě hlava dále bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad či les, či reterát?
Sta my v mysli představ spěchá, marné všechno pátrání,
žel, nebyl jsem kmotrem hned při samém vysrání.
A to hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
s tím, že zůstane mi navždy - nejtemnější záhadou.
Hle jedna je věc mě těší, z hovna čerpám nauku:
V hovně jsme si všichni rovni, bez reforem, bez hluku.
Ať ho vysral cikán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu - no a smrdět bude dál.
A ten člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc - než pro to hovno živou jenom voznicí.

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.